Příběh o Jiftáchovi je další z působivých Biblických dramat. Stal se námětem mnohých uměleckých děl, obrazů, Lion Feuchtwanger napsal stejnojmenný román (Jiftách a jeho dcera). Jeho hlavní zápletka spočívá v tragédii čestné přísahy, která pak v důsledku nešťastné a tragické náhody (sic!) vyústila v zápalnou oběť vlastní dcery.
Jiftách byl podle Biblické knihy Soudců 11 udatný hrdina a vojevůdce. V těžké situaci krachujícího vyjednávání (Amonský král ale na tato Jiftachova slova vůbec nedbal, Soudců 11:28) a hrozícího válečného konfliktu s Amonci se Jiftách obrátil na Hospodina
Je velice důležité si uvědomit, že Jiftách zde říká “první co mi vyjde ze vrat naproti”, nikoliv “prvního kdo mi vyjde ze vrat naproti”. Mohlo to být jakékoliv domácí zvíře, kočka, pes, pěkné jehňátko, beránek… Co vyjde ze dveří bylo v tomto okamžiku ryze věcí náhody, a nad náhodou, jak známo, vládne Bůh. Lze se celkem důvodně domnívat, že Jiftách takto dával Bohu na výběr, co si za zápalnou oběť zvolí.
Ať tak nebo onak, Bůh každopádně mohl Jiftáchovu přísahu s díky odmítnout a pomoci mu tak jako tak. Nic takového ale neučinil, naopak, přísahu akceptoval.
Hospodin svůj díl úmluvy splnil, a teď byla řada na Jiftáchovi.
Tohle Jiftách nečekal. Ani beránek, ani jehňátko, ale člověk – a navíc jeho dcera! Jiftách propadl zoufalství…
I v této chvíli mohl Hospodin zasáhnout, a hrozné přísahy Jiftácha zprostit. Nic takového ale neudělal. Jiftáchova dcera svůj smutný úděl uvědomněle přijala:
„Jdi,“ řekl jí a propustil ji na dva měsíce. Šla tedy se svými družkami do hor a oplakávala své panenství.
Jiftách mohl stále doufat, že jej Bůh jenom zkouší, podobně jako Abrahama v případě Izáka, a že v poslední chvíli zasáhne – ovšem to se spletl. Zápalnou oběť mladé nevinné panny si Hospodin nemohl a nechtěl nechat ujít.
Tak vznikl v Izraeli ten zvyk, že izraelské dívky chodí rok co rok na čtyři dny oplakávat dceru Jiftacha Gileádského.
Smutný příběh tím dospěl ke svému konci. My ještě zdůrazněme, že v Bibli nenásleduje pro Jiftácha žádný Boží trest, ani žádný mravní odsudek. To jen dokresluje, že se stalo přesně to, co se státi mělo.
Někteří křesťané říkají, že Jiftách se měl pokusit vzít přísahu zpět, a prosit Boha o prominutí hrozné oběti – jenže přitom zapomínají, že Abraham o Izákův život také neprosil, a toto jeho jednání je vyzdvihováno. Prostě bez odmlouvání šel, a dělal co bylo třeba. Stejně tak Jiftách – jenže jeho oběť Bůh přijal.
Netřeba asi kazit dramatické vyznění celé tragédie zdůvodňováním, že je absurdní aby Bůh tohoto Biblického příběhu byl skutečný.
V bibli je plno absurdností, třeba někde v knize “leviticus” je něco jako “pokud tvé dítě nemocné bude, nevolej k sobě lékaře, obrať se na víru a bůh tvé dítě uzdraví”, nebo něco v tom smyslu. Chtělo by to udělat seznam takových absurdností :))
Pokud někdo nevěří že třeba Mojžíš díky Bohu rozdělil moře, aby po jeho dně přešel celý lid, pak má asi problém i se vším ostatním… Křesťanství je o víře, o vyznání, o odevzdání se Bohu. Nelze věřit napůl a jen něčemu te je nesmysl. A myslím, že nejde ani to že jestli něčemu jde nebo nejde věřit, ale spíše o to, zda chci nebo nechci věřit. Neznám nic lepšího než křesťanství, čemu by se dalo věřit a co nabízí víc. Boha nevyvrátíte a On nepotřenuje ani nikoho aby ho dokázal. Věř ber a nebo nech bejt… O co jste lepší než ti co vám vnucují svou víru, když vnucujete lidem svůj ateismus.
Absurdní je naopak očekávat, že v době kterou popisuje Leviticus byli v Izraeli lékaři.
Celý Starý Zákon má symbolický, alegorický význam. A vůbec.
Lékaři či osoby zastupující lékaře byli naprosto všude.
Ještě před 100 lety si je ani u nás mohl dovolit málokdo.
to matt:
V Leviticus se slovo lékař nevyskytuje. Můžete být konkrétnější se svou poznámkou?
protestant: ale před 100 lety byla hromada babek kořenářek, které byly obecně dostupné. Tyto osoby zastupovaly v dané společnosti lékaře a tak je mé tvrzení pravdivé.
Nic to neřeší problém toho, že slovo lékař se v knize leviticus nevyskytuje
Tohle je úpně něco jiného než Abrahám a Izák. Tohle je tragedie čistě osobní a Bůh tu vystupuje jen jako, jako náhražka Ega hlavního hrdiny. Bůh je tu formálně jako Nadjá Jiftacha. Je to univerzální příběh. Řekové mají vlastní, viz zápletka bezvětří při válečné expedici na Tróju.
Jiftach se potrestal přece sám. Sám sobě slíbil a sám sobě splnil. Tragický moment je, že tenhle Jiftach byl slaboch. Rozhodoval o životech mnohých a sám byl zahleděn do sebe. Jiftach je obraz člověka, který je schopen pro nabití a udržení moci udělat cokoliv.
“Přivedla jsi mě do neštěstí! Já jsem dal slovo Hospodinu a nemohu je vzít zpět!“ Třikrát tu Jiftach ve stylegmatické části celého příběhu mluví jen o sobě. (přivedla jsi mě, já jsem dal, a nemohu je vzít zpět). Bůh a jeho dcera jsou jen rukojmí jeho slabostí.
Prečo slaboch? Prečo nie silný vodca?
Však také Bible o Jiftáchovi jasně říká, že byl “udatný hrdina”, a z příběhu dále plyne, že úspěšný vojevůdce, a současně bohabojný člověk.
Mimochodem, jak by se podle křesťanů Jiftách měl zachovat, když za mnou popsaných okolností dal přísahu, a ze vrat vyšla jeho dcera? Měl dělat že žádná přísaha neexistuje? Měl ji vzít zpět? Měl říct – tak dceru ti teda pane nedám?
Podle mě i ze své reakce v tomto okamžiku – dodržet co slíbil – vychází Jiftách, zvlášť s přihlédnutím k tomu co jsem psal jinde, nejlépe jak může. Však také Bible o něm neříká, pokud vidím, ani slovo kritiky.
Ďalšia vec je, že Jefteho posadol Jahve, teda je možné, že to bol v skutočnosti samotný Jahve, čo primäl Jefteho zložiť tú prísahu:
Duch Hospodinov zostúpil na Jefteho, a ten prešiel Gileádom a Menaššem, potom prešiel do gileádskej Micpy a z gileádskej Micpy tiahol proti Ammóncom. Jefte dal Hospodinovi tento sľub: Ak mi vydáš Ammóncov do rúk, ktokoľvek mi vyjde zo dverí môjho domu v ústrety, keď sa v pokoji vrátim domov od Ammóncov, bude patriť Hospodinovi, a ja mu ho dám ako spaľovanú obeť.
(Sudcov 11:29-31)
Některá pak, o sobě vzata, jsou dobrá, a podle toho mohou spadati pod slib; mohou však míti špatný výsledek, v němž se nemají zachovávati. A tak se stalo při slibu Jeftově, jenž, jak se praví Soudc. 11, “slíbil Pánu slib, řka: ,Dáš-li syny Ammonovy do mých rukou, kdokoli první vyjde ze dveří mého domu a potká mne, vracejícího se v pokoji, toho učiním celopalem Pánu.” Neboť to mohlo míti špatný výsledek, kdyby jej potkal nějaký neobětovatelný živočich, jako osel nebo člověk, což se též stalo. Pročež, jak praví Jeronym, “při slibu byl pošetilý”, neužívaje rozvážení, “a v plnění bezbožný”. Avšak předesílá se tam, že “přišel naň Duch Páně”: protože jeho víra a zbožnost, kterou byl pohnut ke slibu, byla od Ducha Svatého. Pročež je v seznamu Svatých; a pro vítězství, kterého dosáhl; a protože je pravděpodobné, že litoval nesprávného činu, který však zobrazoval nějaké dobro.
(Tomáš Akvinský: STh. II-II q. 88 a. 2 ad 2)
Spitfire:
Začínám si myslet, že jste ateista. U vašich vysvětlení totiž nikdy křesťanský bůh nefiguruje a ani ho není potřeba (slouží jen jako metafora).
Vlastně bibli vysvětlujete stejně jako psychologové pohádky.
To je na delší povídání: v katolickém diskurzu jsem spíše považován za atheistu, protože vycházím z některých atheistických východisek. K tomu je třeba přidat fakt, že u tradičního katolíka je psychoanalýza osinou v zadnici. Křestanství proměnilo Ideu Boha v Kult. Neodmítám možnost Boha, ale odmítám být jeho rukojmím. Nezpochybnuji jeho “měřítka” (vševědoucí, všemohoucí). Neodmítám pokoru a jiné křestanské propriety, ale odmítám víru, která je založena na lásce tomu kdo na mě, míří nabitou zbraní (obrazně řečeno). Taková víra nemá se spiritualitou nic společného, taková víra to je stockholmský syndrom.
Ke křestanství mě paradoxně? přivedl Friedrich Nietzsche. Můj oblíbený “teolog”.
Naslouchání atheismu považuji za způsob jak se vyhnout fanatismu víry. Pokud se orientujete ve společnosti věřících, tak si brzo všimnete, že lidé, kteří určitou dobu zastávali atheismus se po své konverzi k víře, považují za čistý vzor naplněnosti a opravdovosti v tázkách víry. V tom vidím nebezpečí atheismu. Čím hořlavější atheista, tím zapálenější katolík.
P.S. předevčírem nebo kdy, zemřel Arnošt Lustig. Jeho práce je monumentem mravní teologie. Jsem zvědav jak o něm budou psát na křestanských webech…
V tom případě jste nejspíše deista.
Svým způsobem nejhorší varianta, čekejte údery ze všech stran 🙂
V ekumenickém překladu je pod čarou zajímavá poznámka: “Daný slib je nutno splnit (Nu 30,3); není řečeno, jde li o lidskou oběť (v Izraeli zakázanou) nebo o úděl doživotního pa nenství.
Z tohoto úhlu pohledu to nevypadá zas tak špatně.
Líbí se mi vysvětlení, které nabízí spitfire. Jde hlavně o mravní poučení. Jiftách byl pošetilý a myslel si, že získá vítěztví velmi lacino. O zápalnou oběť dcery jde opravdu jen okraově.
Tento příběh je přejatý z mimibiblického staršího zdroje. Důvodem, proč nebyla oběť odmítnuta, je zřejmě toto: “Tak vznikl v Izraeli ten zvyk, že izraelské dívky chodí rok co rok na čtyři dny oplakávat dceru Jiftacha Gileádského.”
Šlo pravděpodobně o pohanský zvyk, který byl tímto příběhem začleněn mezi zvyky židovské.
Dalším známým příběhem je vyprávění o Jiftáchovi a jeho dceři. Jiftách, když táhl do boje proti Amónu, slíbil Bohu, že když vyhraje bitvu, obětuje mu jako zápalnou oběť prvního, kdo mu vyjde vstříc, když se bude vracet domů. Touto osobou je však jeho vlastní dcera, která mu vyjde vstříc, aby jej přivátala. Jiftách svůj slib dodrží. U tohoto příběhu se diskutuje nad otázkou lidských obětí v Izraeli.
V Izraeli žádné lidské oběti neexistovaly, naopak to bylo něco odporného, něco, co existovalo v okolních národech, které však neměly smluvní vztah s Bohem, a Izraelité se od nich měli odvracet. Soudce Jefta skutečně učinil slavnostní slib Bohu, že pokud Amóna porazí, dá neboli zasvětí Bohu prvního, kdo mu vyjde vstříc, což nakonec byla skutečně jeho dcera, Jefta tento slib dodržel tím, že se jeho dcera nikdy nesměla vdát za muže, a tedy do své smrti zůstala pannou.
Dala jsem si tu práci a trochu jsem prostudovala Bible v jiných jazycích a překladech ohledně Jeftáchový dcery.
Bible v angličtině, je na tom stejně, jak v češtině, slovenská Bible se liší tím, že Izraelské dívky, nepláčou, ale zpívají 4 dny v roce…..
Vrátím se k originálu v hebrejštině :
V hebrejském textu, ono slovo „vehaalitihu“, tj. „a obětuji to“, je slovo, ve kterém je na začátku předpona „ve“. V hebrejštině má obyčejně význam „a“. v tomto případě onen hebrejský znak jde použít taky výraz „nebo“. Jednoduše namísto slučovací spojky „a“ bude v textu spojka „nebo“ v poměru vylučovacím.
Význam takto přeložené věty pak ale dostává naprosto odlišný smysl:
… bude patřit Hospodinu, nebo to obětuji v zápalnou oběť.
Po zjištění této skutečnosti jsem znovu hledala další překlady v různých jazycích, pokud takhle to je v hebrejštině, není možné, že by nikdo tohle nezaznamenal správně. A pak po mravenčí prací otevřu Bibli ” Britský a zahraniční překlad v Warszawie 1951 a ta to věta je přeložená přesně dle originálu cituji :
..… bude patřit Hospodinu, nebo to obětuji v zápalnou oběť.
ale to není vše 40 verš se liší od všech překladu, které jsem měla k dispozicí. citují:
….scházely se Izraelské dcery aby si povídaly s dcerou Jeftého …………..
Nyní v roli advokáta Vám položím otázku, zdali jako žalobci, potřebujete ještě jiné důkazy ?
Rád budu oponovat. Začněme třeba tímto. Ve verších 34 a 35 čteme:
Jiftach se vracel domů do Micpy a hle, kdo mu vychází naproti – jeho dcera tančící za zvuku tamburín! Byla to jeho jediná. Neměl syna ani dceru kromě ní. Jakmile ji spatřil, roztrhl svá roucha: „Ach, má dcero!“ vykřikl. „Taková pohroma! Přivedla jsi mě do neštěstí! Já jsem dal slovo Hospodinu a nemohu je vzít zpět!“
Proboha, proč označuje bohabojný Jiftách zaslíbení své dcery Hospodinu jako pohromu a neštěstí?! Inu, protože nejde o žádné zaslíbení, ale o krutou smrt, ukončení jejího života aniž zanechala potomka.
Dále čteme, že Jiftáchova dcera říká: “Otče můj, ty jsi dal slovo Hospodinu? Udělej se mnou, co jsi slíbil!” (verš 36). Copak to je, co s ní měl otec udělat? Neměla podle navrženého scénáře mnohem spíš dělat ONA – totiž vzdát se muže a dětí a sloužit Hospodinu?
Dále otce prosí, zda by ji ještě nepustil chodit se svými družkami po horách, a oplakávat své panenství. Otec jí to dovolil, a po návratu pak “s ní udělal, co slíbil”. (verš 39). Znovu, co je to TO, co s ní otec udělal? Vždyť přece dcera se měla vzdát muže a dětí a sloužit Hospodinu! A dále, co je na tom vlastně k pláči? Oplakávají snad Jeptišky svůj osud?
No a je-li pravdivý navržený scénář, pak jaký smysl dává, že v Izraeli vznikl zvyk, že Izraelské dcery chodí rok co rok čtyři dny (!) Jiftáchovu dceru oplakávat?! Hebrejské slovo “l.thnuth” znamená jednoznačně lamentovat, oplakávat, a nikoliv povídat si. Kromě toho, ten verš zní tak, jako že Jiftáchovu dceru chodí od té doby (až dosud) oplakávat (všechny, nebo velká část) Izraelské dcery, mladé dívky. Pokud by to slovo mělo znamenat “povídat si”, to si s ní jako chodily jednou za rok “povídat” holky z celého Izraele? Vždyť je to absurdní…
A za poslední, rozhodně není pravda, že zápalná oběť člověka Yahwemu byla v Izraeli brána jako něco odporného. Odporné bylo obětovat JINÝM Bohům, ale rozhodně nikoliv Yahwemu. (Deut 12:31) Příkladů, kdy k něčemu podobnému došlo, bych vyjmenoval jen z hlavy několik – např. viz Numeri 31:40, kdy bylo Hospodinu “odvedeno” 32 zajatců, přičemž ten verš evidentně figuruje mezi seznamem dalších zápalných obětí. Obětní řád stanovil, že “vše co otvírá lůno, (= prvorození) musí připadnout Hospodinu” (Ex 13:1) přičemž lidští synové mohou být vykoupeni (Ex 13:13). (dále viz např. Ex 22:29-30) Chtěl bych vidět verš, kde by byly zapovězeny lidské oběti Yahwemu. Tvrdím, že takový neexistuje.
No a úplně za poslední, v souladu s touto tradicí byl přece samotný Kristus lidská oběť “jednorozeného Syna”… oběť největší, protože obětoval sám Bůh.
Kromě toho, o Jiftáchově dceři napsal jeden ze svých nejznámějších románů Lion Feuchtwanger, a samozřejmě i podle jeho románu byla Jiftáchova dcera obětována jako zápalná oběť. A nevím o tom, že by se tehdy proti jeho románu strhla bouře nevole, že takto to přece ve SZ není. Ono to tam tak totiž je.
Ještě poznámku: co by podle vás mělo znamenat, že Jiftáchova dcera “patřila Hospodinu”? Chrám tehdy ještě nestál, a i tak v něm mohli sloužit jen Levité, a to navíc muži. Co tedy dělala? Byla někde zavřená a modlila se? Tak ale tehdy služba Bohu nevypadala. Služba Bohu tehdy spočívala v dodržování Zákona a zejména Obětního řádu, a znovu opakuji, tato služba byla výsadou Levitů mužského pohlaví.
Dcero,
napsala jste
V hebrejském textu, ono slovo „vehaalitihu“, tj. „a obětuji to“, je slovo, ve kterém je na začátku předpona „ve“. V hebrejštině má obyčejně význam „a“. v tomto případě onen hebrejský znak jde použít taky výraz „nebo“. Jednoduše namísto slučovací spojky „a“ bude v textu spojka „nebo“ v poměru vylučovacím.
Zajímalo by mě, jak víte, že právě v tomto případě je možno onen hebrejský znak použít taky jako výraz „nebo“? Odkud berete tuto informaci? Čím se tento případ použití toho hebrejského znaku liší od případů jiných?
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=10988
…vzhledem k následujícímu textu kde dcera oplakává své panenství a ne svůj život. Bibli je třeba číst v kontextu. Abrahamovi Bůh zakázal obětovat syna, byla to zkouška víry. To je taky kontext k lidským obětem. V překladu je ale spojka a… V ekumenickém překladu je u slova že to “učinil” poznámka že daný slib je nutno splnit (Numeri 30,3) a že není řečeno jde-li o lidkou oběť (v Izraeli zakázanou) nebo u úděl doživotního panenství. V celkovém chápání bible, kdybyste jí četli neútržkovitě a snažili se pochopit, by jste asi chápali víc…
Při výkladu, že by se zavázal slibem jí zabít mohl postupovat takto:
http://bibleserver.com/text/CEP/3.%20Mojžíšova5
dan3 says:
Při výkladu, že by se zavázal slibem jí zabít mohl postupovat takto:
http://bibleserver.com/text/CEP/3.%20Mojžíšova5
S.V.H.:
To by snad mohl i při výkladu, kdy se zavázal slibem jejího doživotního panenství, ne?
Vzhľadom ku kontextu dcéra jednoznačne oplakáva svoj život a to, že končí tak zavčasu. Skôr, ako stihla prísť o panenstvo – t.j. predčasne.
Kontext je neúprosný:
30Jefte dal Hospodinovi tento sľub: Ak mi vydáš Ammóncov do rúk, 31ktokoľvek mi vyjde zo dverí môjho domu v ústrety, keď sa v pokoji vrátim domov od Ammóncov, bude patriť Hospodinovi, a ja mu ho dám <ako spaľovanú obeť.
35Keď ju uvidel, roztrhol si rúcho a povedal: Ach, dcéra moja! Hlboko si ma pokorila! Ty si sa musela stať príčinou môjho zármutku. – prečo taký zármutok a pokorenie, ak ju nesľúbil obetovať?
37Potom povedala svojmu otcovi: Dopraj mi ešte toto: Ušetri ma ešte dva mesiace; nech odídem do hôr a oplačem svoje panenstvo, ja i moje priateľky. – čo znamená v danom kontexte ušetriť. Ak mal ostať len nadosmrti pannou, tak mohla oplakávať aj celé roky. Alebo chceš naznačiť, že sa zatiaľ venovala sexuálnym orgiám? Potom by už zas nebola panna… Ale v kontexte smrti to bolo jasné. Ibažeby si chcel naznačiť, že na počesť Boha bola dcéra znásilnená a snažila sa to znásilnenie odložiť o dva mesiace?
39Po dvoch mesiacoch sa vrátila k otcovi a on jej splnil svoj sľub. – čo Jefta sľúbil? Sľúbil ju obetovať ako zápalnú obeť. Kruh sa uzatvára. Nesľúbil nič iné.
A ty márniš čas, všetky pokusy nejako túto udalosť obkecať, sú známe. To, že šlo o obeť, dokladá aj skutočnosť, že Jeftu vôbec napadlo sľúbiť Bohu ľudskú obeť (dúfal, že to bude nejaký sluha). Keby mal na mysli obeť zvieraciu (je asi hodne hlúpe čakať, že z domu mi vyjde oproti zviera, však?), tak by ho pri pohľade na dcéru nijaká obeť nenapadla a čakal by na to zviera.
Podobne ako ten Abrahám nehral nechápavého, keď ho Boh požiadal, aby zarezal svojho syna. Naopak, začal chystať oltár a presne vedel, ako sa to robí. Ani ho nenapadlo povedať “Bože, veď ty predsa nežiadaš ľudské obete”…
ad – Vzhľadom ku kontextu dcéra jednoznačne oplakáva svoj život a to, že končí tak zavčasu. Skôr, ako stihla prísť o panenstvo – t.j. predčasne.
Chápu, že byste si fakt strašně moc přál, aby tomu tak bylo. Jenže není. Škoda…………….:-((
Vzhledem ku kontextu dcera JEDNOZNAČNĚ oplakává svoje panenství, tedy skutečnost, že je zaslíbeno a obětováno Bohu. Tudíž nikdy nepozná tělesnou rozkoš, nestane se matkou a svému otci neporodí dědice. Oběť horší než smrt.
„… Ponech mi dva měsíce. Ráda bych odešla do hor a oplakávala se svými družkami své panenství.“ A „Jiftáchova dcera se vrátila k otci a on splnil slib, který o ní učinil. Muže nepoznala.“
Jinak, co se týká toho znásilnění:
staří Římané nesměli odsoudit k smrti pannu. Panna byla před trestem smrti chráněna bohy. Jenže některé panny byly prostě politicky nepohodlné, nebezpečné, bylo nezbytné se jich zbavit. Řešení bylo prosté – panna byla před vykonáním rozsudku znásilněna. Týkalo se to i dětí – malých holčiček.
Z vás by bola dobrá politička, dokážete nesplnený sľub vyhlásiť za splnený.
Jefta sľúbil, že ju obetuje ako zápalnú obeť. Nesľúbil nijaké jej panenstvo. Ak by Boh nejako zmenil ten sľub z obetovania na oltári na panenstvo, tak by to tam bolo uvedené.
Je nezmysel, aby niekto, kto je odsúdený na večné panenstvo, žiadal to panenstvo dva mesiace oplakávať. Čo sa po tých dvoch mesiacoch zmenilo? Predtým bola panna, počas tých dvoch mesiacov bola panna a potom sa vrátila k otcovi a zase bola panna? Načo jej boli tie dva mesiace. Veď stretávať sa s priateľkami a oplakávať mohla až do konca života. A čo sa zmenilo pre Jeftu? Ten predsa sľub (ak ním bolo to panenstvo) splnil už pred tými dvoma mesiacmi – dcéra bola panna aj počas nich, či nie?
To “muža nepoznala” znamená len toľko, že zomrela mladá. Pre vaše vzdelanie opakujem, že Biblia sa pôvodne nedelila na kapitoly ani odseky a logické delenie textu je často iné, než naznačujú dnešné kapitoly. To “muža nepoznala” sa vťahuje k nasledujúcim vetám o tom, ako sa stalo zvykom, že ju mladé dievčatá chodia oplakávať. Skúste si to predstaviť ako samostatný odsek:
…Po dvoch mesiacoch sa vrátila k otcovi a on jej splnil svoj sľub.
Ona však muža nepoznala. Tak sa stalo zvykom v Izraeli: Z roka na rok vychádzajú dcéry izraelské, aby štyri dni v roku žalostili nad dcérou Gileádovca Jefteho.
BTW, žalostiť na niekým nie je to isté, ako žalostiť spolu s ním. Pokiaľ by ostala nažive, mohli sa s ňou predsa stretávať. Navyše, ak by zasvätila svoje panenstvo Bohu, stala by celebritou a Biblia by asi onej toho napísala viac.
Môj výklad je lepší ako váš, pretože si nevyžaduje vynechať ani jednu vetu ani si nič domyslieť. Váš si vyžaduje nejaké vety ignorovať plus predpokladať dosť významné vsuvky “medzi riadkami”.
Áno, Rimania nesmeli popravovať panny, židia smeli a popravovali, hoci Boh im občas odporúčal si zajaté panny ponechať pre svoje pobavenie. Deti vyžadoval popraviť vždy, u tých panien teda šlo naozaj najmä o ten sex.
BTW, u Rimanov existovali panny zasvätené bohom, nazývali sa vestálky a nikto ich panenstvo neoplakával – naopak, kariéra vestálky bola považovaná za veľkú kariéru. Vzhľadom na postoj židov k sexu je nepravdepodobné, že u nich by sa večné panenstvo považovalo za niečo hodné oplakávania. Rovnako ako ho neoplakávame u dnešných mníšok.
Treebe, opět předvádíte logiku houpacího koně.
“Dnes” neoplakáváme panenství mnišek, tedy podle Vás je NEPRAVDĚPODOBNÉ, že se panenství oplakávalo u starých Izraelitů.
Vám opravdu přijde logické, že dívka která má být upálena, odchází oplakat svoje panenství, ale o oplakání života nikde není ani slovo? To, co dívka obětuje, není život, ale panenství. Zasvětí svoji čistotu Bohu.
ad – Pokiaľ by ostala nažive, mohli sa s ňou predsa stretávať. Navyše, ak by zasvätila svoje panenstvo Bohu, stala by celebritou a Biblia by asi onej toho napísala viac.
:-))))))
PS:
Panenství nemělo ve starém Římě vždy stejnou cenu. Bylo historické období, kdy se první pohlavní styk ženy považoval za nečistý, proto vyšší kasta nechávala dívky deflorovat otroky.
Logika vám nejde – nikto nikdy neoplakával panenstvo, ku ktorému došlo kvôli bohu/bohom. Ani kresťania, ani Rimania, ani iné národy. U židov tiež o tom nemáme nijaký dôkaz. Zato smrť oplakávajú všetky národy a smrť v mladom veku ešte viac.
To, že dievča odsúdené na smrť, ide “oplakať svoje panenstvo” je poetickým vyjadrením toho, že zomrie mladá.
Najmodernejší preklad (NIV) napr. túto pasáž prekladá: 37 But grant me this one request,” she said. “Give me two months to roam the hills and weep with my friends, because I will never marry.”
Tu je to ešte jasnejšie, chce oplakať niečo, čo už v živote nestihne. Asi ako dnešný človek po oznámení choroby občas povie “tak už sa na Tahiti nepozriem” alebo niečo podobné. Jeftovej dcére bolo ľúto, že sa nevydá (možno už dokonca niekoho mala rada), nie že ostane panna.
Skúste sa zamyslieť (sic!) – vy staviate vašu verziu na akomsi “treste”, ktorý nemáme nikde v Biblii doložený (večné panenstvo), ktorý ostatné národy tých čias nepovažovali za trest, a to napriek tomu, že samotný príbeh o Jeftovi nikde neuvádza, kedy a ako sa ten sľub ľudskej obete zmenil na povinnosť dcéry ostať pannou. Ako na to Jefta prišiel, keď v náboženských zvykoch židov o ničom takom nevieme?
A čo by sa stalo, keby Jeftovi vyšla oproti nie dcéra, ale nejaká stará otrokyňa alebo otrok?
Ešte k téme: židia neskorších čias (hoci v Biblii antedatovaných do čias Mojžiša) poznali spôsob ako sa vyhnúť ľudskej obeti. Ale nebolo to večné panenstvo.
Bolo to obetovanie zvieraťa ako náhrady za ľudskú obeť. Ex34: 20Ale prvorodené osľa vykúpiš ovcou alebo kozou. A keď nevykúpiš, zlomíš mu šiju. Každého prvorodeného zo svojich synov vykúpiš. A nikto sa neukáže predo mnou prázdny.
Ak by už teda niekto dovolil Jeftovi dcéru neobetovať, obetoval by namiesto nej zviera. A nemal by prečo oplakávať a trhať si rúcho. Ani dcéra by nemal dôvod ostať pannou. Lenže Exodus odráža neskoršie zvyky, než kniha Sudcov.
Ešte sa vrátim k Jeftovmu sľubu. Už ten bol sľubom ľudskej obete. Je vysoko pravdepodobné, že z dverí domu nevyjde človeku naproti nijaké zviera. Ak by aj Gileadovci rovno držali nejaké zvieratá priamo vo svojich príbytkoch (boli to pôvodom nomádi, takže skôr držali svoje stáda v ohradách resp. sa pásli na pasienkoch mimo domu). Teoreticky mohlo ísť o psa, ale pes bol nečisté zviera nevhodné na obetovanie. A keďže bol nečistý, Gileadovci asi to málo psov, čo mali, držali mimo domu.
A väčšina zvierat, ak by aj náhodou v čase návratu víťaznej jasajúcej armády vyšla práve z domu, tak by nebežala vojvodcovi oproti, naopak, zdrhla by kade ľahšie. Takže by bolo obtiažne zviera identifikovať a chytiť. Ale pravdepodobne by práve vtedy ani nijaké nevyšlo, možno by v dome ani nebolo. Jefta však mal v dome sluhov (čo bolo synonymom otroka) a zrejme dúfal, že mu vyjde oproti niekto z nich. V prekladoch do európskych jazykov sa vždy hovorí kto vyjde oproti. Jefta sľúbil ľudskú obeť, nie nejakú myš alebo švába – to by asi bola urážka Boha. Rovnako aj sliepka by asi bola za veľké víťazstvo málo. A nejaké cenné zvieratá (dobytok, osly) bývali priviazané.
Netreba z toho prepadať panike. Ľudské obete v tých časoch boli bežné a nijakí židia veriaci v jediného Boha vtedy neexistovali. To len neskôr jeruzalemskí kňazi v snahe vymyslieť si dlhú históriu prijali do Biblie viaceré staré miestne príbehy, a nie vždy sa im podarilo udržať konzistentnosť s hlavnými časťami Biblie. Akosi im uniklo, že veď na hore Sínaj Boh čosi prikázal. Veď oboje bolo tak dávno, že si už nikto nepamätal. Je aj možné, že príbeh o Jeftovi skrátka vznikol skôr ako príbeh o božích prikázaniach (resp. skôr ako bolo do tohto príbehu vpašované to slávne “nezabiješ” a ďalšie výroky namierené proti ľudským obetiam) a po zmene názoru ho zabudli vyhodiť.
Jeremjáš 7:30-31: Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. V domě, který je nazýván mým jménem, postavili ohyzdné modly, a tak jej poskrvnili. V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl.
Tohle je je výklad Bible Biblí a jasně to ukazuje Boží názor na lidské oběti. Čili ať již je výklad oběti Jiftáchovy dcery jakýkoli (obětovali jí a nebo jen její panenství), jasně to ukazuje, že Bohu jsou lidské oběti odporné a rozhodně by z této oběti neměl radost. Defacto pokud to tak někdo vykládá nebo pokud se tak stalo, je třeba to vnímat ne jako obět Bohu, ale jako zbytečnou smrt na základě lidského rozhodnutí. Jednu z mnoha že…
Jeremiášovi vadilo, že tie obete boli cudziemu bohu a nie Hospodinovi. BTW, Kanaánci už v časoch Jeremiáša podľa všetkého vlastné deti neobetúvali , len s nimi robili obrad “prevádzania ohňom”. Nech je ako chce, Kanaánci a Izraeliti mali spoločné korene a vyšli z rovnakého náboženstva. Ľudské obete pôvodne poznali, postupne ich zavrhli a začali iných obviňovať, že ich robia. Jefta sa datuje do doby bronzovej, 500 rokov pred Jeremiáša.
Z Mojžišových čias máme toto:
Numeri31:39Oslov bolo tridsaťtisícpäťsto a z nich dávka pre Hospodina bola šesťdesiatjeden. 40Ľudí bolo šestnásťtisíc a dávka z nich pre Hospodina bola tridsaťdva duší.. 41Mojžiš odovzdal kňazovi Eleázárovi dávku ako pozdvihovanú dávku Hospodinovi, ako prikázal Hospodin Mojžišovi.
Tu máme 32 panien obetovaných ako “pozdvihovanú dávku”.
Detaily viď: Lev10:14Ale hruď z mávanej dávky a stehno z pozdvihovanej dávky zjedzte na čistom mieste, ty a s tebou tvoji synovia a dcéry, lebo ste to dostali ako podiel z obetí spoločenstva Izraelcov, určený pre teba a tvojich synov. 15Stehno z pozdvihovanej dávky a hruď z mávanej dávky nech prinesú spolu s tukom, určeným na ohňové obete, aby nimi zamávali pred Hospodinom; tebe a tvojim synom budú patriť ako na večnosť ustanovený podiel, ako prikázal Hospodin.
V ďalšom texte dokonca Áron vyčíta synovi, že celú obeť ( v tomto prípade kozľa) spálil a príslušné časti nezjedol.
Apologetika ve smyslu, že nešlo o lidskou oběť ale o úděl doživotního panenství, je klasická (i zde v diskusi několikrát zmíněná), ale vyžaduje značně kreativní čtení příběhu (na rozdíl od pochopení s lidskou obětí – tam ten text můžeme nechat, jak leží a běží).
Jak uvádí Treebeard, značným problémem takovéhoto chápání textu je, že na začátku Jiftach slibuje Bohu dát jako zápalnou oběť to první, co mu ze vrat vyjde naproti, a na konci svůj slib plní. Nikde v textu není zmínka o tom, že by Jiftach svůj slib změnil nebo dal jiný – jak tedy vysvětlíme ten rozdíl mezi slibem daným a slibem splněným?
Jednou z možností je předpokládat, že se nám nedochovala pasáž, ve které se Jiftach s Bohem domlouvají na změně původního slibu a místo zápalné oběti Jiftach Bohu slibuje, že to první, co mu vyjde ze vrat naproti, bude doživotně pannou (což je sám o sobě dosti bizarní slib). Jaké jsou jiné možnosti?
Za podstatné ale považuji, že i kdybychom přijali verzi s doživotním panenstvím, nijak to “morální profil” protagonistů nevylepší. Doživotní panenství není sice tak brutální jako upálení (i když Věra píše, že je to horší než smrt), ale stejně je zde slib Bohu, že bude ublíženo třetí nezúčastněné a nevinné osobě. Jiftach je ochoten ublížit třetí osobě, aby vyhrál válku, Bůh je ochoten ublížit třetí osobě, aby dal někomu lekci (což je v Bibli celkem tradiční Boží modus operandi).
dan2 says:
… a že není řečeno jde-li o lidkou oběť (v Izraeli zakázanou) nebo u úděl doživotního panenství.
S.V.H.:
Pokud vím, tak domněnka, že byly v Izraeli zakázány lidské oběti, vychází právě z biblických textů (ale jen pečlivě vybraných). Argumentovat tedy zákazem lidských obětí v Izraeli ve prospěch takového pochopení biblického textu, že v něm nejde o lidské oběti, je důkaz kruhem.
Ako som písal, celé nedorozumenie vzniká datovaním (antedatovaním) židovského Zákona a tohto príbehu.
Židovský zákon vznikol v časoch spísania Deuteronómia, Jeftov príbeh sa datuje do 500 rokov predtým, do mladšej doby bronzovej. Ide teda o príbeh z čias, keď ľudské obete v celom Stredomorí boli bežné.
Problém vzniká až tým, že Deuteronomista predsunul vymysleného Mojžiša a vymyslený (resp. novoupravený) Zákon, pred príbehy doby bronzovej, ktoré boli dovtedy populárnou súčasťou povedomia obyvateľov Kanaanskej vysočiny. A tieto príbehy neboli dostatočne dôsledne updatované, aby neboli v rozpore s novovloženým Zákonom. U Jeftovho príbehu to aj bolo ťažké – obeť dcéry bola totiž jeho jadrom. Zmienky o obetiach z iných príbehov sa odstraňovali ľahšie, resp. v nich obete ani nestáli autorovi za zmienku.
V skutočnosti teda v časoch Jeftu ľudské obete zakázané neboli, ich zákaz prišiel omnoho neskôr. To, že židia predtým ľudské obete poznali, nájdeme aj vo vete, ktorú som citoval: Ex34: …. Každého prvorodeného zo svojich synov vykúpiš. Načo vykupovať, ak ľudské obete neexistovali? Vykúpiť má zmysel len niečo, čo by inak Boh chcel. Narážky na ľudské obete sú aj v príbehoch o víťazstvách Izraelitov – nájdu sa tam zmienky, aká časť koristi má byť obetovaná a ľudia sú tam menovaní spolu s dobytkom. Sú tam dokonca narážky na kanibalizmus v rámci obradu. A aj Abrahámov syn bol vykúpený baranom – bez výkupného by Boh nemohol cúvnuť.
Viz Jeremjáš 7:30-31.(Výše je citace abych se tu neopakoval) Důležité je, že Bůh nechce lidské oběti. Ne jestli to někdo jeho jménem udělal. V bibli je spousta věcí popsána že se stala a neznamenají že se líbí Bohu a že je tak chce.
Aby som sa neopakoval: v r. 600 p.n.l. už “boh ľudské obete nechcel”, inými slovami, ľudia na blízkom východe už prišli na to, že je to hlúposť. Egypťania ich zrušili ešte dávnejšie. Ale v starších časoch ich poznali. Jefta sa datuje pred. rok 1000 p.n.l.,pravdepodobne okolo roku 1100 až 1200, do čias “trójskej vojny”.
Boh, samozrejme, nikdy nechcel nijaké obete, pretože neexistuje, resp. sa nijako neprejavuje. Ale dávni ľudia si mysleli, že chce.
dan3 says:
Viz Jeremjáš 7:30-31.(Výše je citace abych se tu neopakoval) Důležité je, že Bůh nechce lidské oběti. Ne jestli to někdo jeho jménem udělal. V bibli je spousta věcí popsána že se stala a neznamenají že se líbí Bohu a že je tak chce.
S.V.H.:
Jistě, v Bibli jsou jak pasáže, ve kterých Bůh lidské oběti schvaluje, tak pasáže, kde je odmítá. Máme zde několik možností:
1) Bůh lidské oběti konzistentně odmítá. V tom případě musíme pasáže, kde je schvaluje, nějak převyprávět, aby v nich již lidské oběti neschvaloval. Například Jiftáchovou obětí bylo doživotní panenství jeho dcery, v Numeri 31:39 se těch dvaatřicet duší Hospodinovi třeba jen poklonilo atd.
2) Bůh lidské oběti konzistentně schvaluje. V tom případě musíme pasáže, kde je odmítá, nějak převyprávět, aby v nich již lidské oběti neodmítal. Například v Jeremiášovi 7:30-31 odmítá obětování lidí jiným bohům nikoliv sobě.
3) Bůh na lidské oběti postupně mění názor – nejprve je vyžadoval, později odmítal.
4) Bůh s tím nemá nic společného, lidé si jen do něj projikovali své názory. Původně byly lidské oběti normální, takže lidé věřili, že je Bůh schvaluje, a zapsali to i do svých svatých textů. Později, když se i k Hebrejcům postupně dostalo odmítání lidských obětí, promítli tento postoj do svého Boha a opět to zapsali do svých svatých textů.
Jelikož možnosti (1) a (2) vyžadují určitou manipulaci s původním textem, považuji je za méně pravděpodobné.