Tvá představa nelineárního a nespojitého času pekelného je sice nádherná, ale nejdůležitější je pro mne samotného jeho projekce do mé subjektivní reality.
Pro mne, jako pro vědomím vybavené individuum, totiž platí pouze a výhradně můj subjektivní čas, který je součástí oné subjektivní reality. Jeho vazba na nějaký objektivní, v tomto případě pozemský čas, může být i velice volná, až k úplné ztrátě jakékoliv vazby.
Dovolil bych si sem plácnout takovou ukázku z jednoho mého tripreportu:
- - -
...Testoval jsem tenkrát konopné máslo, a vůbec netušil, jak taková blbost může s člověkem zamávat.
Byla v tom másle rozpuštěna plná polévková lžíce velmi jemně nadrceného konopí ze samičích palic, bez semen, ale zato plných voskovité pryskyřice, kterou jsem si musel neustále olizovat z dlaní a prstů. A pak jsem začal konzumovat ono máslo, zasáknuté do karlovarských sucharů.
Protože to stále nic nedělalo, snědl jsem postupně ty suchary všechny. Když jsem pak zhruba po půl hodině konstatoval, že je mi nějak divně, bylo už pozdě litovat téhle nepředloženosti.
Bylo mi hůř a hůř. Napadlo mě, že je mi těžko i od té spousty másla, co mám v sobě, a přišlo mi na mysl, že by mi třeba pomohla stopečka moravské slivovice, co je v demižonu dole ve sklepě. Začal jsem sestupovat po schodech, a překvapilo mě, jak nejistý mám náhle krok.
Dům je postavený na prudkém svahu. Takže ze sklepa se dá úzkými dveřmi přímo vyjít ven, do zahrady.
K té slivovici jsem už nedošel. Najednou mi bylo tak zle, že jsem měl v hlavě jedinou myšlenku; honem ven, na vzduch.
Držel jsem se dveří, zhluboka dýchal, a svět se se mnou točil. Měl jsem pocit, že v nejbližších vteřinách vrhnu šavli, a tak jsem se pokusil udělat pár kroků, abych nezasvinil cestičku kolem domu.
Jenomže nohy už mě neposlouchaly. Vše se najednou prudce zatočilo, stromy se změnily v zelenou šmouhu, a zhroutil jsem se na prudký svah.
Mé tělo samo, bez jakéhokoliv mého přičinění, se schoulilo do judistického pádu a najednou jsem ležel na svahu, o pár metrů níž. Celý svět se motal kolem mě jako v té nejdivočejší opilosti, a já se pokusil dostat se aspoň na všechny čtyři.
Ale ani toho jsem nebyl schopen. Svalil jsem se jako žok a svět začal vířit ještě divočeji Pokusil jsem se tomu vzdorovat, ale znovu jsem se bezmocně svalil. Na chvíli jsem svůj boj vzdal. Svět se uklidňoval a chvíli jsem neměl ponětí, kde to vlastně jsem. Pak jsem začal poznávat okolí; postupně jsem se skutálel až na samý lesní spodek zahrady, zarostlý divokým propletencem jilmů a javorů, a o kmen toho největšího javoru jsem se konečně zarazil.
Po těch kotrmelcích jsem se kupodivu cítil o trochu líp. V mé mysli v tu chvíli dominovala jedna jediná myšlenka; postavit se a silou vůle překonat tu opilou neschopnost.
Podařilo se mi pokleknout a tak jsem tam chvíli objímal ten tlustý kmen a klečel u něj jako bych se k němu modlil. Pak jsem se přinutil pokračovat; drápal jsem se po kmenu vzhůru, až jsem zase stál, oddychujíce jako po těžkém výstupu. Pak jsem se pokusil o krok stranou.
Jenomže nohy se mi zase podlomily. Máchnul jsem rukou, abych udržel rovnováhu; ruka narazila na větev a automaticky se jí zachytila. Mávnul jsem i druhou rukou a i tou jsem zachytil onu vodorovnou větev. Zjistil jsem, že ruce mě poslouchají, ale nohy ne. Vnímal jsem je, ale neměl jsem nad nimi vůbec žádnou vládu. Tak jsem se tam držel, a pokusil se ty zatracené nohy zase přimět k poslušnosti. Vždy, když se to na okamžik povedlo, přehmátl jsem na širší a širší úchop, abych se nakonec mohl postavit.
Jenomže všechno dopadlo úplně jinak. Nohy definitivně vypověděly poslušnost, jakoby naprosto zhadrovatěly. Visel jsem teď, ruce do široka roztaženy, na té větvi, a bál se pustit, protože bylo jasné, že bych se bezvládně zhroutil. Bál jsem se toho pádu, jako by se pode mnou rozevírala propast.
Sotva mi tahle myšlenka prokmitla hlavou, začala růst. A s ní se začala prohlubovat i propast pode mnou. Mé ruce svíraly větev, a celou mou myslí pronikala jediná jistota; v okamžiku, kdy se pustím, nastane neodvolatelný pád do nicoty.
Když jsem tam takhle visel, rozepjat jak na kříži, měla by mými pažemi, celým mým tělem, pronikat nesnesitelná, stále se stupňující bolest. Jenže nic takového tu nebylo. Místo toho mi vzhůru, od špiček nohou nahoru, začal stoupat zvláštní, neurčitý, chvějivý pocit. Pocit zvláštní, nezařaditelný. Nebyla to vlna rozkoše, nebyla to vlna bolesti, byl to pocit cizí jakékoli každodenní realitě, přitom však podivně známý, vábivý.
Tento chvějivý pocit teď stoupal po mé hrudi vzhůru. Vnímal jsem zoufalé napětí svalů na hrudi, ale bez jakýchkoliv bolestivých pocitů, jako prostý fakt. Tak, jak byla má hruď, mé rozepjaté paže postupně zaplavovány tou chvějivou vibrací, celé to napětí se stávalo přirozenou částí mé existence.
Pokud kdokoliv visí za rozepjaté paže, je plně nadechnut. Výdech je prováděn proti tahu rozepjatých paží, a zároveň proti tíži celého těla. Vlastně takový výdech je dost pracný, proč se tím trápit. Zůstat trvale nadechnutý přece zas není tak špatné..
V tu chvíli jsem si uvědomil, co je to za onu zvláštní vibraci, která mnou pronikala. To je přece ten známý, vlídný pocit, co prochází vstup do onoho nádherného světa za hranou vědomí.
Věděl jsem, jak nebezpečné je vstupovat tam tímto způsobem. Ale zároveň mi to bylo jedno. Začal jsem opouštět své tělo. Mé nohy už dávno neexistovaly. Ta část těla, kde jsem ještě přebýval, byla stále menší a menší. Už jsem zůstával jenom v napjatých provazcích mých paží. Už jsem byl jen těmi prsty, svírajícími drsnou javorovou kůru. A ty prsty začaly po té kůře klouzat. Udivil mě ten pocit. A náhle to vše pronikl blesk poznání; padal jsem. Jako bych zapomněl na tu propast, co se celou tu dobu pode mnou rozevírala. Jenomže ta propast nezapomněla. Jen čekala na tu chvíli, která musela přijít. Vždycky ta chvíle musí nakonec přijít. Je to jediná, konečná jistota. Jistota stále se zrychlujícího pádu, kdy mizí vše včetně času. Kdy veškerá má existence zůstává zamrzlá do jediného okamžiku, protaženého do nekonečna.
Nekonečno je zelené. Rozprostírá se všude kolem. Nejvíc nade mnou. Je to majestátní klenba, tvořená listy a větvemi, propletenými do neskutečně krásného ornamentu. Je to tak jednoduché, prosté, všezahrnující vyjádření veškeré nádhery světa. Jakékoli mistrovské dílo je z této formule jen odvozeno.
Začal jsem k té klenbě stoupat. Čím výše jsem vystoupil, tím vzdálenější a rozlehlejší ta klenba byla. Nebyla to už jen obecná definice krásy. Právě zde bylo možno najít odpověď na jakoukoliv otázku. Stačilo jí jen zformulovat, a tou myšlenkou se jí dotknout.
Potíž byla v tom, že jsem takovou otázku nedokázal zformulovat. Vše kolem mne bylo plné odpovědí, a já nebyl schopen se zeptat ani na tu nejjednodušší věc. Zklamal jsem. Neobstál jsem. Měl jsem nadosah.. co jsem měl vlastně nadosah?
Ležel jsem na zádech ve vlhkém listí pod spletenou klenbou korun stromů. Zaplavila mě vlna hnusu nad sebou samým. Opět mi bylo zle. Bojoval sem s nucením ke zvracení; věděl jsem, že když tomu povolím, spustí se opět ta nesnesitelná bolest hlavy, která číhala na svou chvíli. Vše se točilo, tak jako na samém začátku.
Nebyl jsem mokrý jen od toho listí pod stromem. Bylo jasné, že se budu muset převléct a vyprat vše, co mám na sobě. Svět se stále motal, ale byl jsem schopen lézt po čtyřech. Sunul, plazil jsem se vzhůru k domu, k otevřeným dveřím. Pak jsem se držel dveřní zárubně a prudce oddychoval. Zvolna jsem ručkoval vzhůru, a najednou jsem zase stál. Bylo mi neuvěřitelně zle. Dlouho jsem se bál pustit se; pak jsem udělal krok. Uvnitř bylo šero. Automaticky jsem nahmátl vypínač a rozsvítil. Pohlédl jsem na hodiny na zdi, a chvíli jsem nechápavě civěl na ciferník. Pomalu mi docházelo, že od té chvíle, co jsem se tak lehkomyslně, nezodpovědně naládoval tím konopným máslem, uplynulo víc než šest hodin.
Doštrachal jsem se do prádelny a stáhl ze sebe smradlavý oděv. Zalezl jsem do vany určené k namáčení prádla a nechal na sebe proudit vodu z hadice. Pomalu jsem přicházel k sobě...
- - -
Takže k jakému času se mám v tom svém někdejším prožitku vztahovat? K těm hodinám, které se mi při zpětném pohledu jevily jako pouhé minuty? Co ten kratičký, děsivý, nekonečný zlomek vteřiny před pádem do té vyhalucinované nekonečné hlubiny, vyplněný zoufalým pocitem prstů, bezmocně klouzajících po drsné kůře větve, na které už se nedokázaly udržet... Nebo se vztahovat k prožitkům stále se zrychlujícího pádu, kdy mizí vše včetně času? Jak se k němu vztahovat? K bezčasí, kdy veškerá má existence zůstává zamrzlá do jediného okamžiku, protaženého do majestátního, zeleného nekonečna?
Píšeš: " Keby sa tok času v pekle spomaľoval vzhľadom na tok času na (novostvorenej) Zemi, potom by mohlo peklo, z pozemského hľadiska, existovať večne a súčasne, z hľadiska pekelného času, po jednej sekunde vyhasnúť... intervaly pekelného času sa budú skracovať v rámci geometrickej závislosti (alebo vhodnej exponeciálnej). Je zrejmé, že nech už by na Zemi uplynula akákoľvek konečne dlhá doba pozemského času, v pekle by neuplynula ani len jedna sekunda pekelného času."
Jenomže; třeba v případě, že budu padat z vysokého mostu, budu se od chvíle pádu už celý život pouze vznášet ve stavu beztížném... celý svůj nekonečný život, i kdyby to byly pouhé vteřiny. Protože ať ten pád dopadne jakkoli, bude to i život nekonečný, neboť se ztrátou vědomí mizí i vědomí této ztráty, samotná smrt se mne, mé subjektivní existence, už vůbec netýká.
Takže to co píšeš: " Večne by takto pomaly, podľa pozemského času, horeli v pekle, ale v ich pekelnom čase by to bol len sekundový zážeh pekelného ohňa a KONIEC (koniec zatratencov aj pekla). Teda ich utrpenie by síce zabralo celú večnosť pozemského času, ale oni by zhoreli a prestali trpieť v jedinej sekunde svojho subjektívneho pekelného času", je, dle mého názoru přesně naopak.
Asi takto (oprubujem slovenčinu
): " Večne by takto pomaly, podľa ich subjektívneho pekelného času, horeli v pekle, ale v našom pozemskom čase by to bol len sekundový zážeh pekelného ohňa a oni by objektívne zhoreli a "prestali trpieť" v tej jedinej sekunde pozemského času, teda bol by to jasný objektívny KONIEC (koniec zatratencov aj koniec pekla).
Ovšem ich subjektívne utrpenie by zabralo celú ich subjektívnu večnosť; večnosť nie pozemského, ale ich subjektívneho, pekelného času".
